dopis první
Hedwice W.
[Praha] 29.srpna [1907]
Ty, moje milá, jsem unaven a snad i trochu nemocen. Zrovna jsem otevřel kancelář a tím, že ti píši v kanceláři, pokouším se tento úřad alespoſ trochu zpříjemnit. To všechno, co je kolem mě, je tak ve tvé moci. Stůl se lne k papíru téměř jak milenec, pero se sklání mezi palcem a ukazováčkem jako poslušné dítě, a hodiny tlučou jako pták.
Připadá mi však, že ti píši z války nebo z nějakých jiných událostí, které si nelze jen tak snadno představit, protože jejich charakter je příliš neobvyklý a jejich tempo příliš nestálé. Ve spleti trapných úkonů přenáším tak..
večer,11 hodin
Konečně je za mnou ten dlouhý den, jenž má, ačkoli toho není hoden, tento počátek a tento konec. V podstatě se však, od té doby, co mě přerušili, nic nezměnilo, a tak mohu zamýšlenou větu ukončit.
–přenáším tak svoje bolesti hlavy od jednoho pevného rozhodnutí k jiném, stejně tak pevnému, avšak protikladnému. A všechna tato rozhodnutí ožívají, dostávají záchvaty naděje a životního klidu; tento zmatek následků je horší, než zmatek při rozhodování. Jako kulky z flinty lítám z jednoho do druhého a nashromážděné vzrušení, jenž v mém boji rozmísťuje vojáky, diváky, kulky z flint a generály, mě celého rozechvívá.
Ty však chceš, abys mi nechyběla, abych dlouhou procházkou znavil a uklidnil své pocity, zatímco ty se vzrušuješ a v létě si oblékáš kožich jen proto, že zima může být studená.
Ostatně nemám žádný společenský styk, žádné rozptýlení; večery trávím na balkóně nad řekou, nečtu ani dělnické noviny a nejsem dobrým člověkem. Kdysi před lety jsem napsal tuto báseſ.
V podvečerním slunci
sedáváme s ohnutými zády
na lavičkách v zeleni.
Svěšeny jsou naše paže,
smutně hledí naše oči.
A po štěrku se v oblecích
houpavě lid prochází
pod velkou nebeskou bání,
jenž se od kopců v dálce
k dalekým kopcům táhne.
Nezajímám se tudíž o lidi ani do té míry, kterou vyžaduješ. Vidíš, jaký to jsem směšný člověk; máš-li mě jen trochu ráda, pak je to z milosti, mým údělem je úzkost. Jak nepatrně prospěšné je setkání v dopisech; je to jako když se dva lidé, odděleni od sebe mořem, šplouchají u břehu. Moje pero proklouzlo přes mnohé srázy všech těch písmenek a dospělo ke konci, je chladno a já musím do své prázdné postele.
Tvůj Franz
——————————————————————————–
dopis poslední (čtrnáctý)
An Hedwig W.
[Praha, půle dubna 1909]
Milá slečno,
byla jste, když jste psala onen dopis, ve špatném, ne však v setrvale špatném, stavu. Jste sama, píšete, možná ne zcela bez určitého úmyslu – podobné úmysly nemají přirozeně ani počátku ani konce – a být sám je zlé, nazíráme-li na to z vnějšku, když někdo jen tak sedí a kouká před sebe, do jisté míry to však poskytuje útěchu na vnitřní straně zdi. Povinností učit se by to zaplněno být nemělo, je to hrozné, člověk se chvěje i bez toho, to vím sám. Pak se domnívá, dobře si na to ještě vzpomínám, že neustále klopýtá přes nedokonané sebevraždy, každou chvíli je u konce a musí zase znovu začínat a v tomto učení se nachází střed tohoto smutného světa. V zimě to však pro mě bylo ještě horší. Když v zimě už po jídle bylo nutno zažehnout lampu, stáhnout závěsy, bezpodmínečně si sednout ke stolu, a člověk, černým neštěstím celý prosycen, přesto vstal, musel zakřičet a jako znamení odletu stojíc pozvednul ještě paže. Můj bože. Aby mu doopravdy nic neušlo, přijde ještě nějaký dobře naladěný známý, řekněme z kluziště, něco povypráví, a když odejde, dveře se desetkrát přivřou. Na jaře a v létě je to přece jen jiné, okna a dveře jsou otevřené a stejné slunce a stejný vzduch jsou v pokoji, kde se člověk učí, a v zahradě, kde ostatní hrají tenis, nepoletuje pak ve svém pokoji se čtyřmi stěnami jako peklem, nýbrž zabývá se svojí činností mezi dvěma zdmi jako normální člověk. V tom je velký rozdíl, avšak to, co tu ještě z onoho prokletí zbylo, tím se přece jen musí prodrat. A Vy to zajisté dokážete, když jsem to i já dokázal, já, jenž svedu dělat všechno doslova jen v padání. – pokud se chcete dozvědět i něco o mně: to o slečně Kralové je jen pohádka, zda hezká, ani nevím, moje matka bude příští týden operována, s mým otcem to jde stále od desíti k pěti, můj děda dneska padl do hlubokého bezvědomí, ani já nejsem zdráv.
Váš Franz K.