Reference

100 Zenových příběhů

Nam-in, japonský mistr z období Meiji (1868-1912), přijal u sebe univerzitního profesora, který se chtěl něco dozvědět o zenu.

Nam-in ho pozval na šálek čaje. Naplnil ho až po okraj, ale přiléval stále dál.

Profesor se díval jak čaj přetéká – až to nevydržel a zvolal: “Vždyť už je plný. Víc se do něj nevejde!”

“Jako tento šálek,” řekl Nam-in, jsi i ty plný svých názorů a spekulací. Abych ti mohl vysvětlit smysl zenového učení, nemusíš nejdříve vyprázdnit svůj šálek?”

Gudo byl svého času císařovým učitelem. Přes své postavení však často cestoval sám jako žebravý mnich. Jednou, když putoval do Edo, kulturního a politického centra šogunátu, dostal se do blízkosti vesničky jménem Takenaka. Byl už večer a padal hustý déšť. Gudo byl mokrý až na kůži. Rákosové sandály byly nadranc. Na jednom statku poblíž vesnice viděl za oknem čtyři či pět párů sandálů a rozhodl se že si koupí nové.

Žena, která mu je podávala, si všimla, jak je promočen a pozvala ho na noc do svého domu. Gudo jí poděkoval a pozvání přijal. Vstoupil do domu a před rodinným oltářem zarecitoval sútru. Potom byl představen ženině matce a jejím dětem. Brzy postřehl, že celá rodina je sklíčena, i ptal se po příčině.

“Můj manžel je hazardní hráč a opilec,” odpověděla mu paní domu. “Když se stane, že vyhraje, pak se opije a vyvádí. Když prohraje, půjčuje si peníze od ostatních. A když se někdy zpije až do němoty, to nepřijde domů vůbec. Co si mám počít?”

“Pomohu mu,” řekl Gudo. “Tady je trocha peněz. Seže ?te pár litrů dobrého vína a něco chutného k jídlu. Pak se laskavě vzdalte. Budu meditovat před oltářem.”

Když se pán domu, namol opilý, kolem půlnoci vrátil, zahulákal: “Hej, ženo, už jsem doma. Máš pro mě něco k snědku?”

“Já tu mám něco pro tebe,” řekl Gudo. “Uvízl jsem v nepohodě a tvá žena mi laskavě dovolila zůstat tu přes noc. Koupil jsem trochu vína a ryb a můžeme se o to spolu podělit.”

Muž byl nadšen. Brzy vypil všechno víno a uložil se ke spánku na podlahu. Gudo seděl vedle něj a meditoval.

Zrána, když se manžel probudil, zapomněl, co se minulé noci přihodilo. “Kdopak jsi? Odkud jsi přišel?” ptal se Guda, jenž byl dosud pohroužen v meditaci.

“Jsem Gudo z Kyoto a pokračuji dál až do Edo,” odpověděl zenový mistr.

Muž se velmi zastyděl a učiteli svého císaře se řádně omluvil.

Gudo se usmál: “Všechno v tomto životě je pomíjivé a život je příliš krátký. Budeš-li pořád hrát a pít, nezbude ti čas na nic jiného a tvá rodina se kvůli tomu bude jen trápit.”

Když to manžel uslyšel, probudil se jakoby ze sna. “Máš pravdu,” řekl. “Jak se ti odvděčím za tvou skvělou radu! Dovol, abych tě doprovodil a kousek cesty ti nesl věci.”

“Pokud chceš,” souhlasil Gudo.

A tak se oba vydali na cestu. Když ušli tři míle, vyzval ho Gudo, aby se vrátil. “Ještě pět mil,” žadonil muž. Šli tedy dál.

“Teď už by ses měl vrátit,” řekl mu Gudo.

“Ještě deset mil,” odpověděl muž.

“Vrať se”, nařídil mu Gudo, když ušli i oněch deset mil.

“Půjdu s tebou, co budu živ,” prohlásil muž.

Japonští zenoví učitelé současnosti jsou přímí následníci slavného zenového mistra, který byl Gudovým učedníkem. Jmenoval se Mu-nan, muž který se nevrátil.

Ž

Zenový mistr Hakuin byl veleben svými sousedy za svůj čistý a příkladný život.

Nedaleko něj bydlela krásná Japonka, jejíž rodiče zde vlastnili koloniál. Najednou, bez jakýchkoli předešlých náznaků, zjistili, že je v jiném stavu.

Rodiče se velmi rozhněvali. Zpočátku nechtěla prozradit, kdo to byl, ale po dlouhém naléhání, udala Hakuinovo jméno.

Nadmíru rozhořčeni, přišli rodiče za mistrem. “Opravdu?”, podivil se.

Když se dítě narodilo, přinesli ho Hakuinovi. Ztratil sice svou úctyhodnost, ale to mu nebránilo v tom, aby o ně starostlivě pečoval. Mléko a vše ostatní, co kojenec potřebuje, dostával od sousedů.

Uběhl rok a matka dítěte to už nemohla vydržet a řekla rodičům pravdu – skutečným otcem dítěte byl mladík, který pracoval na rybím trhu.

Její matka a otec šli znovu za Hakuinem, žádali ho o odpuštění, hluboce se mu omlouvali a chtěli, aby jim dítě vrátil.

Hakuin souhlasil. Podal jim dítě a pouze se přitom podivil: “Opravdu?”

Rozpravy mistra Bankei byly navštěvovány nejenom studenty zenového učení, ale také osobami všech společenských i stavovských skupin. Nikdy necitoval sútry ani se nezaplétal do učených úvah; avšak to, co řekl, vycházelo z jeho srdce a směřovalo přímo k srdcím posluchačů.

Velký počet jeho návštěvníků popuzoval kněze Nichirenské sekty, neboť její stoupenci odpadávali a chodili poslouchat učení o zenu. Jeden zpupný nichirenský kněz přišel proto za Bankeiem do chrámu a chtěl se s ním pustit do debaty.

“Hej, zenový učiteli!” zavolal. “počkej chvilku. ?íká se, že ten, kdo tě má v úctě, ten tě na slovo poslechne. Já tě ale v úctě nemám. Dokážeš mě přinutit, abych tě poslechl?”

“Pojď sem ke mně a uvidíme,” řekl Bankei.

Kněz se pyšně prodral zástupem k učiteli.

Bankei se pousmál. “Přejdi sem na levou stranu.”

Kněz poslechl.

“Ne,” řekl Bankei, “lépe se nám bude hovořit, když budeš stát napravo. Stoupni si tam.”

Kněz hrdě přešel na pravou stranu.

“Tak vidíš, jak mě posloucháš” poznamenal Bankei, “a přitom jsi docela milý. Teď se posaď a poslouchej.”

?

Dvacet mnichů a jedna jeptiška jménem Eshun, praktikovali zenovou meditaci u jistého zenového mistra.

Eshun byla velmi krásná, přestože měla vyholenou hlavu a prostý oděv. Několik mnichů se do ní tajně zamilovalo. Jeden z nich jí napsal milostný dopis, v němž trval na soukromé schůzce.

Eshun na něj neodpověděla. Následujícího dne, když mistr ukončil svoji rozpravu ke shromážděným, povstala Eshun a oslovila pisatele onoho dopisu: “Pokud mě skutečně tolik miluješ, pojď sem a obejmi mě hned zde.”

?

V Číně se kdysi jedna stará žena starala víc než dvacet let o mnicha. Postavila mu malou chatu a živila ho, když meditoval. Nakonec byla přece jen zvědavá, jaký pokrok za ta léta udělal.

Aby to zjistila, obrátila se na jednu roztouženou dívku. “Běž, obejmi ho,” řekla jí, “a pak se ho náhle zeptej: Tak co?”

Dívka tedy zašla za mnichem, bez velkých okolků ho polaskala a zeptala se ho, jak se teď zachová.

“Starý strom roste v zimě na chladné skále,” odpověděl mnich poněkud poeticky. “Nikde ani trocha tepla.”

Dívka se vrátila a vypravovala, co jí mnich řekl.

“Když si pomyslím, že jsem toho taškáře živila dvacet let!” vykřikla hněvivě stařena. “Neprojevil žádné ohledy ke tvým tužbám, ani se nepokusil objasnit ti je. Nebylo nutné, aby se nechal strhnout tvojí vášní, ale mohl projevit alespo ? trochu soucitu.

Vzápětí se vydala k mnichově chatce a spálila ji na popel.

Poslední den svého života napsal mnich Tanza šedesát korespondenčních lístků, a požádal svého sluhu, aby je rozeslal. Potom se rozžehnal se světem.

Na lísku stálo:

Loučím se s tímto světem.

Toto je mé poslední oznámení.

Tanzan

27. července 1982

V prvních letech období Meiji, žil proslulý zápasník zvaný O-nami, Velké Vlnobití.

O-nami byl nesmírně silný a ovládal dobře zápasnické umění. Při zápasech mimo veřejnost porážel dokonce i svého učitele, ale na veřejnosti byl tak nemotorný, že prohrával i s vlastními žáky.

O-nami cítil, že by měl požádat o pomoc nějakého zenového mistra. Když se v nedalekém chrámu zastavil potulný učitel Hakuju, zašel O-nami za ním a pověděl mu o svém trápení.

“Velké Vlnobití je tvé jméno,” konstatoval učitel, “zůsta ? tedy přes noc v chrámu a představuj si, že jsi sám těmi mohutnými vlnami. Nebudeš už oním ustrašeným zápasníkem, ale vlnobitím, jenž spolkne všechno, co má před sebou a smete všechno, co mu stojí v cestě. Uči ? tak a staneš se největším zápasníkem v zemi.”

Na to se učitel vzdálil. O-nami usedl v meditaci a pokoušel se ponořit do představy, že se stal vlnami. Zpočátku myslel na spoustu jiných věcí, ale postupně v něm převládal pocit vln. Během noci se vlny stávaly stále mohutnějšími. Smetly květiny ve vázách, zaplavily dokonce i Buddhu na oltáři. Za svítání nezbylo z chrámu nic než příliv a odliv obrovského oceánu.

Ráno zastihl učitel O-namiho ponořeného v meditaci s lehkým úsměvem na tváři. Poklepal zápasníka po ramenou. “Teď už tě nic nebude rozptylovat,” řekl. “To vlnobití jsi teď ty sám. Smeteš všechno, co ti postaví do cesty.”

Téhož dne nastoupil O-nami k několika zápasům a všechny vyhrál. Od té doby se v Japonsku nenašel nikdo, kdo by ho dokázal porazit.

Zenový mistr Ryokan žil vedl velmi prostý život v malé chýši na úpatí hory. Jednoho večera do ní zavítal zloděj. Brzy však zjistil, že ukrást se tu nedá zhola nic.

Ryokan se zrovna vracel a přistihl ho. “Musel ses pořádně projít, než ses ke mně dostal,” řekl mu, “a proto bys neměl odejít s prázdnýma rukama. Jako dar si vezmi můj oblek.”

Zloděje to zarazilo, přesto šaty sebral a zmizel.

Nahý Ryokan se posadil a pozoroval měsíc. “Ubožák,” zadumal se, “škoda, že jsem mu nemohl dát tento překrásný měsíc.”

Zenový mistr Hoshin žil po dlouhá léta v Číně. Posléze se však vrátil do severovýchodního Japonska, kde vyučoval své žáky. Když už byl velmi starý, vyprávěl jim příběh, který slyšel v Číně. A toto je onen příběh:

Dvacátého pátého prosince, Tokufu, jenž byl onoho roku již velmi stár, řekl svým žákům: “Nedožiji se dalšího roku, a tak na mě letos buďte hodní.”

Žáci se domnívali, že to nemyslí vážně, ale protože měli dobré srdce, každý z nich ho hostil po zbylé dny odcházejícího roku.

V předvečer nového roku, Tokufu prohlásili: “Byli jste na mě hodní. Odejdu zítra odpoledne, hned co přestane sněžit.”

Žáci se smáli, domnívajíc se, že na něj doléhá věk a mluví hlouposti, neboť noc byla jasná a po sněhu ani památky. Ale o půlnoci začalo sněžit a příštího dne se po učiteli marně sháněli. Našli ho až v meditační síni, kde zemřel.

Hoshin, když dovyprávěl tento příběh, řekl svým žákům: “Není nutné, aby zenový mistr předpovídal svoje úmrtí, ale pokud tak chce učinit, snadno to dokáže.”

“A ty můžeš?” zeptal se někdo.

“Ano,” odpověděl Hoshin, “za sedm dnů vám předvedu, co zmohu.

Žádný z žáků mu nevěřil, a když je příště Hoshin svolal, většina z nich na tento rozhovor už zapomněla.

“Před sedmi dny,” podotkl, “jsem vám oznámil, že vás opustím. Obvykle se při této příležitosti píše báse ? na rozloučení. Já však nejsem básník ani kaligraf. Ať tedy některý z vás zapíše má poslední slova.”

Jeho učedníci si mysleli, že vtipkuje, ale jeden z nich se přesto přichystal ke psaní.

“Jsi připraven?” zeptal se Hoshin.

“Ano, pane,” odpověděl písař.

A Hoshin začal diktovat:

Vyšel jsem ze třpytné nádhery

a do třpytné nádhery se zase navracím.

Co to znamená?

Tato báse ? však byla o verš kratší než obvyklé čtyřverší a žák ho tedy upozornil: “Mistře, chybí nám ještě jeden verš.”

Hoshin, hlasem vítězícího lva, zařval ‘kaa’ a zesnul.